To je zpráva, napsala

Moje první výšivky pochází z dětství. Tehdy mi maminka řekla: ,,Než se vdáš, musíš vyšít ubrus.“ Věnovala jsem se tedy vyšívání pilně a nepřetržitě, hnána vidinou sňatku s tatínkem. Vyšívání mě nijak zvlášť nebavilo, ale bála jsem se, že později, v tušeném světě rychlosti, zmatku a lákadel, mi bude tato činnost připadat natolik nudná a zdlouhavá,že už nikdy žádný ubrus nevyšiju. Vyšila jsem jich tehdy několik. S tématikou Velikonoční a květinovou. Tyto kousky se nezachovaly.Zachována mi však zůstala má úplně první výšivka. Pochází tak z pěti let a zajímavé na ní je, že už na ní se objevuje křížkový steh. Srdíčko na ní je nedokončeno, tápeme tak, zda došla nitka, nebo zda jde o paralelu k nemožnosti lásky.

Vyšívání je v tomto případě paralelou (neúměrně náročnější) k taktéž ruční práci, jakou je psaní mobilních SMS zpráv. Ty jsou snad nejpomíjivější písemností, dá-li se to tak vůbec nazvat.Vycházejí z žánru marnost.SMS je neobyčejně snadno a rychle napsaný,deformovaný text. Omezený délkou a nemožností používat diakritická znaménka. K psaní používám výhradně palce. Oproti tomu stojí výšivka, která je taktéž digitální, to znamená ruční práce. Trvale mi zachovává například onu významnou událost mého svátku, nebo mého prvního praní bílého prádla atd.

Vyšíváním řeším a dorovnávám jak značný nepoměr trvalosti, tak i pracnosti. Také tu vyvstává rozpor, kdy v tak jemné tradicí vydefinované činnosti,jakou je vyšívání, se nám na monotónní zelené ploše objevují slova jako hovno,piča a jiné.

Při zaznamenání změny formátu,barvy podkladu i grafiky písma – narážíme na můj nový mobil, který jsem dostala na Vánoce. Je menší.

Všechny vyšité zprávy mi skutečně došly na telefon.